Od těch dob jsem pana doktora sledoval z povzdálí, osudové předurčení a život mě zavál na venkov do oblasti, které se říká Česká Sibiř. Mojí ženou se stala úplně jiná dívka, spolužačka z fakulty (jak to již v životě bývá). S panem doktorem jsme během našeho manželství navázali kontakt pouze jedenkrát a sice v hodně smutné záležitosti.
Jako třetí dítě se nám po dvou dcerách narodil syn. Měl komplikovanou srdeční vadu neslučitelnou se životem. Byl sice normálně donošený, na první pohled krásné dítě, ale jeho srdíčko nemělo vyvinutou přepážku a tepny byly nějakým způsobem přehozené. Omlouvám se za laické vyjadřování. Pan doktor, v té době již pan profesor v Motole, našeho malého prohlédl, seznámil se s jeho spisem. Prohlásit mohl však jediné: není zde pomoci.
Proč to píši? Nikdy jsem nesvěřoval veřejnosti příběh rodinné tragedie, která měla snad jediný kladný přínos v tom, že naše dcerky od raného věku měly pojem o vratkosti lidského zdraví a o zázraku narození zdravých dětí. Radostně přijaly do rodiny svoji sestřičku, když se o patnáct let později narodila Hedvika.
Pokud bude tento příběh kdokoli číst, dovolím si něco poradit. Je mi 60 let a mám dostatek životních zkušeností, abych si to mohl dovolit. Nuže: nikdy neupřednostňujte pracovní povinnosti nad svůj soukromý a rodinný život. Stačí totiž banální nachlazení, možná to byla i angína, když moje choť tehdy otěhotněla. Pracovali jsme do noci v kanceláři a kdo se orientuje v povinnostech ekonoma a účetních či plánovačů, dá mi jistě za pravdu, že "třináctý měsíc" je o zdraví. Pozdější genetická vyšetření nezjistila jakékoliv dispozice, které by mohly mít podíl na prenatálních anomáliích.
Dnes je dcerám 34, 32 a 16let. Nejstarší Klára je svobodná úspěšná pedagožka, prostřední Anežka má dva kluky a Hedvika uvažuje o studiu medicíny, které u její maminky nepřipadalo v úvahu vzhledem k původu: byla vnučkou "kulaka".
Rád bych se s panem profesorem Kouteckým po letech opět setkal. Myslím, že by měl radost z toho, čím se nyní jako mladý důchodce zabývám. Zachraňuji své již druhé varhany a nikdy jsem neměl tak báječný pocit z vykonané práce, jako právě nyní. Žádná kancelář a vysokoškolský diplom předurčující k ekonomické profesi mi ten pocit nedala.
Pan profesor je pro mě vzorem mravnosti a psychické síly. Vždyť on se s pohledem umírajícího dítěte setkával hodně často a ten pocit bezmoci pochopí jen ten, kdo jej prožil. Dávám mu plně za pravdu, když se obává o budoucnost národa i celé Evropy. Stačilo by dodržovat "Desatero". Jak jednoduchý návod a jak obtížně se naplňuje!
Přeji našemu národu hodně takových lékařů, jakým je pan doktor profesor Koutecký a věřím, že nastanou takové poměry, které nebudou vyhánět vystudované lékaře i sestřičky za lepším výdělkem za hranice.
Lubomír Synek.