Milá slečno Renato, jste velmi mladá a proto chápu, že Vás vitiligo až tak moc trápí. Mně je 55 let a vitiligo viditelně (tj. na rukou, stehnech a nártech noh) se mi projevilo po operaci ve 45 letech. Byla jsem z toho nešťastná a zvláště díky flekům na ruchách jsem se dost styděla. Vyplňovat papíry na úřadech, podat někomu ruku a vidět, jak zkoumavě na vás koukají, opravdu není nic příjemné. Ale také jsem i já začala víc vnímat a dost často jsem si stejného postižení u jiných všímala i já. Nedělám s tím nic, každý doktor mi na to řekl, že se s tím nic dělat nedá a že to má moc lidí atd. atd. Já jsem názoru, že rakovina taky byla neléčitelná a dnes s ní lidé úspěšně žijí spoustu let. Tak proč se více věda nevěnuje i této nemoci? Proto Vám ale nepíši. Chci Vás jen povzbudit. Miminko mějte bez obav. U nás v rodině nikdo nic takového neměl a vidíte, já už jak říkám "nosím v létě bílé rukavice", protože přesně na zápěstí mi končí bílá a začíná opálená pokožka. Dnes už se tomu směji a věřte, že jezdím i k moři a hodně jsem se tam s takto postiženými setkala. Mám hodného muže, který nikdy ani slovem neřekl, že by mu to vadilo, nestydí se za mě a já jen s hrůzou sleduji, jak moc se mi zvětšuje bílá okolo úst a očí. A obličej před sluničkem neschováte. Občas použiji makeup, ale často už to ani nemaskuji. Známí to vědí a ostatní - ti nejsou tak důležití. Nejsem prašivá, ani vy a v dnešní době alergií je i společnost tolerantnější. Něbuďte z toho nešťastná a jak už zde psal jeden postižený, myslete hlavně na svoji duši. Ta ať je v pohodě. Přeji Vám mnoho úspěchu a radost ze života. Naučte se s tím žít a i okolí to pak ani nebude vnímat. A ještě jedna věc. Už v mládí mi říkávala kadeřnice, že mám na hlavě šedivý pramen, který mi rostl ze znaménka. Jen jsme nad tím kroutily hlavou, ale měla jsem to brát jako výstrahu. Asi by to stejně nebylo nic platné. Krásný den a veselou náladu přeje Vlasta