Dobrý den,chtěla jsem se s Vámi podělit o mou zkušenost s dvojitým viděním(paréza n.VI dx.,diplopie při pohledu do prava a lehce při pohledu přímém).Je mi 36let a nikdy jsem neměla žádné závažnější zdravotní problémy.Je to něco přes měsíc,co jsem se ráno probudila a připadalo mi,že nějak huř vidím a po několika hodinách jsem zjistila,že vidím vše dvakrát,hlavně při pohledu do prava.Doufala jsem,že se z toho vyspim,ale druhý den to bylo jěště horší.S pláčem jsem okamžitě běžela k očnímu lékaři a tak vlastně začal opravdu velký kolotoč vyšetření.Na očním mi řekli,že oči mám v pořádku,že se to týká šestého nervu za okem a poslali mě do nemocnice na neurologii.Odsud už mě domu nepustili,museli vyšetřit zda-li se nejedná např.o nádor mozku,krvacení do mozku,mrtvice,apod....(co jsem v tu chvíli prožívala,se nedá popsat,ten hrozny strach,co si zdravý člověk prostě nedokáže představit).V nemocnici jsem strávila 5 dnu a podstoupila jsem spousty vyšetřeni-CT mozku,dále EKG,všechny možné odběry, rentgeny,ultrazvuky,dále lumbální punkci,magnetickou rezonanci a ještě několik vyšetření,kdy mi zkoušeli,jak mi fungují nervy.Naštěští mi všechny tyto vyšetření dopadli dobře,krev,moč,játra...zkrátka nezjistili nic a s tím mě poslali domu.Byla jsem sice ráda,ale dvoj.vidění se vubec nezlepšovalo a jěště ke všemu jsem v zrcadle viděla,že normalně šilhám,z toho se mi udělalo tak slabo,že jsem jedno oko měla pořád přelepené,hrozně jsem se za to styděla a radši jsem chodila jak "pirát"než aby mě měl někdo takhle viděl.Mě samotné se z toho pohledu na sebe dělalo zle,připadalo mi to všechno jak zlý sen...týden po propuštění z nemocnice ani náznak jakéhokoliv zlepšení a konečně ten další týden jsem začala pozorovat uplě maliličké zlepšení,den po dnu se prodlužovali intervaly,kdy jsem viděla dobře,ze začátku to bylo jen pul hod.po probuzení,další den o hodinu déle a takle to pokračovalo jěště asi týden než jsem zjistila,že je večer,jdu spát a stále vidím uplně normálně.Byla jsem tak neuvěřitelně štastná,opět jsem plakala,ale radostí.Ale i přes všechno to špatné mi to něco dalo.Problémy běžného života už nepovažuji za problémy a abych se cítila spokojená a štastná,k tomu mi stačí,když začíná nový den a já ho mužu ve zdraví srávit s rodinou a blízkými lidmi....je to už 14dnu co vidím normálně,nikdo z doktoru na příčinu nepřišel.Já budu doufat a věřit tomu,že už mě to nikdy víc nepostihne,protože jak se říká-víra tvá tě uzdraví!A já věřím na dobré konce!A ty Vám také všem ze srdce přeji!!! S pozdravem Lucie L. PS-tento příběh jsem napsala jako povbuzení,protože mě všichni doktoři na začátku strašili jen těmi nehoršími nemocemi(samozřejmě jim to nemám za zlé a chápu to!) a sama vím,že kdybych si tenkrát přečetla třeba něco podobného,moc by mi to pomohlo a dalo by mi to obrovskou sílu a chut bojovat......